Každý kdo mě zná vám potvrdí, že dvě období dějin mě pohltily a fascinují... Egypt a Karel IV.
Karla IV. mohu vnímat a prožívat v Praze (a dělám to často , velice ráda a fascinovat mě nepřestáva ), ale Egypt byl vždycky tak trochu z ruky...
Do Egypta jsem se po prve podívala před pěti lety. S manželem a půlročním synem jsme trávili dovolenou v Hurghadě a nenechali si ujít výlet do Luxoru. Karnak, Údolí králů, Údolí královen - dodnes cítím tu zvláštní atmosféru, která na nás dýchla a často se ke vzpomínkám vracím.
Po pěti letech, jsem Egypt navštívila podruhé. Sharm El Sheik, syn již pětiletý a tentokrát výlet do Káhiry. Čeká mě Gíza a vysněné pyramidy. Čeká mě splnění jednoho z mých životních snů...
Sedmihodinová cesta autobusem... Z hotelu vyjíždíme 1:25 - autobusem, o kterém jsme byli přesvědčeni, že nás jen převeze na jiné místo, kde přestoupíme do něčeho většího, klimatizovaného a s funkčním odpružením...
Nepřevezl - jede nás šest turistů, jeden průvodce a tímto autobuskem patrně až do cíle...
S ohledem na syna si vybíráme místa vzadu, abychom ho spícího položili pohodlně na zadní dlouhé sedadlo. Nechápu jak může celou cestu spát - silnice, po kterých jedeme ,jsou mnohdy jen uválcované podloží, na kterém autobus háže tvrdě, často a nekompromisně.
Ráno 5.14 - projíždíme tunelem pod Suezským průplavem a zbývají nám asi ještě dvě hodiny jízdy.
Svítá... je znát, že se blížíme k městu, přibývá domů - téměř všude se staví, přibývá zelených ploch - blízkost Nilu je patrná...
Za pár desítek minut uvidím Káhiru. Za pár desítek minut uvidím pyramidy!!!
"Nevím co z toho všichni dělají! Je to jen hromada kamení..." prohlásil jednou jeden pán po návratu z Egypta a zasadil ránu mým pohádkovým představám o pyramidách.
Začínám mít pocit plný očekávání a strachu - co když měl onen pán pravdu a já budu zklamaná?
Vjíždíme do města, zahaleného do silného oparu, připomínajícího spíš jemný prach, nad kterým se vznáší všudypřítomný smog...
Novostavby střídají prazvláštně vypadající slepeniny z různých materiálů, luxusní výlohy sousedí s oprýskanými špinavými výlohami malých obchůdků, některá místa vypadají doslova "evropsky", jiná jako by na nás byly nachystané kulisy historických filmů.
Neustálé troubení, městský hluk, moderní auta, mezi kterými kličkuje osedlaný velbloud - očividně normální účastník silničního provozu.
Řidičské průkazy se v Egyptě nezískávají po nějakých zkouškách, prostě se kupují a tomu odpovídá styl provozu v tomto obřím dvacetimilionovém městě.
Jsem ve druhé nejlidnatější metropoli na světě, vnímám obří město, které na jedné straně fascinuje a ohromuje a na druhé šokuje.
Prachem, špínou, všude přítomnými odpadky a množstvím nicnedělajících lidí, jen tak sedících mezi hromadami smetí.
Uvědomuji si, že mám asi vytřeštěné oči a možná i pusu pootevřenou, rozhlížím se kolem sebe a jsem naštvaná na řidiče, který se ulicemi řítí takovou rychlostí, že něco vyfotit z okna autobusu je téměř nemožné.
Autobus zastavuje - naše první zastávka je Egyptské muzeum. Procházíme kontrolou jako na letišti, fotoaparáty i kamery musíme nechat v úschovně, nic ostrého dovnitř nesmí.
Náš česky mluvící průvodce nám oznamuje, že v muzeu strávíme asi dvě hodiny. Připadá mi to dlouho, už bych raděj jela k pyramidám.
Muzeem proletíme rychlostí blesku - informací znám hodně z knih, ale zapálení průvodce, jeho nadšení a v neposlední řadě kvanta neuvěřitelných exponátů - to vše proměnilo dvě hodiny na zoufale rychlý mžik času a mně už je jasné, že v tomto muzeu bych mohla strávit tak dva dny... :o)
Muzeum obsahuje na sto tisíc předmětů. je spočítáno, že kdybychom se na každý exponát dívali asi minutu, potřebovali bychom na prohlídku devět měsíců. My máme dvě hodiny!
Sarkofágy, kamenné desky s hieroglyfy, sochy faraonů a jejich manželek, kanofy (nádoby používané při mumifikaci), šperky, trůny, lůžka faraonů, zlatá maska Tutanchamonova, mumie ve zvláštním oddělení...
Celá kniha by se dala napsat o tomto muzeu a jeho atmosféře.
Nespěcháme ven, procházíme mezi exponáty a obdivujeme umění téměř pět tisíc let staré...
Čas vypršel - autobus čeká...
Projíždíme městem, které se během našeho pobytu v muzeu zbavilo ranního oparu, městem, které ohromuje i šokuje na každém kroku. Prohlížím si ulice, domy, výlohy, reklamy...
Vtom se zpoza nějakého domu vynořuje obrys první pyramidy...
Bojím se mluvit nahlas - jen zírám. Je daleko větší, než jsem si představovala.
Autobus projíždí ulicemi Káhiry, já sedím přilepená k oknu a po tvářích mi tečou slzy. Zírám na přibližující se momumenty a vím, že já zklamaná nebudu.
Vidím jeden z divů světa. Dotýkám se kamenných kvádrů s posvátnou úctou a opakuji si známé údaje...
Chodíme po rozpáleném písku, okolo nás je poušť. Kolem pyramid je rušno, myslím že žádný turista si nenechá jeden z nejstarších divů uniknout. Jsou to právě turisté, kteří mě ruší. Tak ráda bych tu byla jen v tichu a bez časových limitů k odjezdu autobusu.
Snažím se fotit, ale žádný obrázek nedokáže popsat pocity... ty mi zůstanou a jsou kouzelné...
Pyramidy - něco tajuplného, strach nahánějícího a zároveň krásného....
Jdeme se podívat na Sfingu - je menší než jsem myslela a hodně poničená časem. Náš průvodce nám vysvětluje, že Sfinga byla postavena z kamene, který byl "druhé jakosti" - proto tak rychle
(s ohledem na pyramidy) chátrá. Prý bylo snadnější vytesat z kamene obrovskou sochu než jej odvážet...
Oběd v Káhiře - usedáme ke stolu luxusní restaurace a já zvedám hlavu k oknu. Budu obědvat s výhledem na pyramidy. To je víc, než jsem si přála...
Odjíždíme z Káhiry a já téměř celou cestu mlčím a vstřebávám vše, co jsem viděla, vstřebávám všechny své dojmy a pocity a vím, že si je v hlavě budu urovnávat ještě hodně dlouho.
Obrovský a silný zážitek za který moc moc děkuji...
Chci se sem vrátit. Chci se vrátit na delší dobu a poznat toto město trošku lépe....
Tak snad: "Na viděnou, Káhiro!?"
Karla IV. mohu vnímat a prožívat v Praze (a dělám to často , velice ráda a fascinovat mě nepřestáva ), ale Egypt byl vždycky tak trochu z ruky...
Do Egypta jsem se po prve podívala před pěti lety. S manželem a půlročním synem jsme trávili dovolenou v Hurghadě a nenechali si ujít výlet do Luxoru. Karnak, Údolí králů, Údolí královen - dodnes cítím tu zvláštní atmosféru, která na nás dýchla a často se ke vzpomínkám vracím.
Po pěti letech, jsem Egypt navštívila podruhé. Sharm El Sheik, syn již pětiletý a tentokrát výlet do Káhiry. Čeká mě Gíza a vysněné pyramidy. Čeká mě splnění jednoho z mých životních snů...
Sedmihodinová cesta autobusem... Z hotelu vyjíždíme 1:25 - autobusem, o kterém jsme byli přesvědčeni, že nás jen převeze na jiné místo, kde přestoupíme do něčeho většího, klimatizovaného a s funkčním odpružením...
Nepřevezl - jede nás šest turistů, jeden průvodce a tímto autobuskem patrně až do cíle...
S ohledem na syna si vybíráme místa vzadu, abychom ho spícího položili pohodlně na zadní dlouhé sedadlo. Nechápu jak může celou cestu spát - silnice, po kterých jedeme ,jsou mnohdy jen uválcované podloží, na kterém autobus háže tvrdě, často a nekompromisně.
Ráno 5.14 - projíždíme tunelem pod Suezským průplavem a zbývají nám asi ještě dvě hodiny jízdy.
Svítá... je znát, že se blížíme k městu, přibývá domů - téměř všude se staví, přibývá zelených ploch - blízkost Nilu je patrná...
Za pár desítek minut uvidím Káhiru. Za pár desítek minut uvidím pyramidy!!!
"Nevím co z toho všichni dělají! Je to jen hromada kamení..." prohlásil jednou jeden pán po návratu z Egypta a zasadil ránu mým pohádkovým představám o pyramidách.
Začínám mít pocit plný očekávání a strachu - co když měl onen pán pravdu a já budu zklamaná?
Vjíždíme do města, zahaleného do silného oparu, připomínajícího spíš jemný prach, nad kterým se vznáší všudypřítomný smog...
Novostavby střídají prazvláštně vypadající slepeniny z různých materiálů, luxusní výlohy sousedí s oprýskanými špinavými výlohami malých obchůdků, některá místa vypadají doslova "evropsky", jiná jako by na nás byly nachystané kulisy historických filmů.
Neustálé troubení, městský hluk, moderní auta, mezi kterými kličkuje osedlaný velbloud - očividně normální účastník silničního provozu.
Řidičské průkazy se v Egyptě nezískávají po nějakých zkouškách, prostě se kupují a tomu odpovídá styl provozu v tomto obřím dvacetimilionovém městě.
Jsem ve druhé nejlidnatější metropoli na světě, vnímám obří město, které na jedné straně fascinuje a ohromuje a na druhé šokuje.
Prachem, špínou, všude přítomnými odpadky a množstvím nicnedělajících lidí, jen tak sedících mezi hromadami smetí.
Uvědomuji si, že mám asi vytřeštěné oči a možná i pusu pootevřenou, rozhlížím se kolem sebe a jsem naštvaná na řidiče, který se ulicemi řítí takovou rychlostí, že něco vyfotit z okna autobusu je téměř nemožné.
Autobus zastavuje - naše první zastávka je Egyptské muzeum. Procházíme kontrolou jako na letišti, fotoaparáty i kamery musíme nechat v úschovně, nic ostrého dovnitř nesmí.
Náš česky mluvící průvodce nám oznamuje, že v muzeu strávíme asi dvě hodiny. Připadá mi to dlouho, už bych raděj jela k pyramidám.
Muzeem proletíme rychlostí blesku - informací znám hodně z knih, ale zapálení průvodce, jeho nadšení a v neposlední řadě kvanta neuvěřitelných exponátů - to vše proměnilo dvě hodiny na zoufale rychlý mžik času a mně už je jasné, že v tomto muzeu bych mohla strávit tak dva dny... :o)
Muzeum obsahuje na sto tisíc předmětů. je spočítáno, že kdybychom se na každý exponát dívali asi minutu, potřebovali bychom na prohlídku devět měsíců. My máme dvě hodiny!
Sarkofágy, kamenné desky s hieroglyfy, sochy faraonů a jejich manželek, kanofy (nádoby používané při mumifikaci), šperky, trůny, lůžka faraonů, zlatá maska Tutanchamonova, mumie ve zvláštním oddělení...
Celá kniha by se dala napsat o tomto muzeu a jeho atmosféře.
Nespěcháme ven, procházíme mezi exponáty a obdivujeme umění téměř pět tisíc let staré...
Čas vypršel - autobus čeká...
Projíždíme městem, které se během našeho pobytu v muzeu zbavilo ranního oparu, městem, které ohromuje i šokuje na každém kroku. Prohlížím si ulice, domy, výlohy, reklamy...
Vtom se zpoza nějakého domu vynořuje obrys první pyramidy...
Bojím se mluvit nahlas - jen zírám. Je daleko větší, než jsem si představovala.
Autobus projíždí ulicemi Káhiry, já sedím přilepená k oknu a po tvářích mi tečou slzy. Zírám na přibližující se momumenty a vím, že já zklamaná nebudu.
Vidím jeden z divů světa. Dotýkám se kamenných kvádrů s posvátnou úctou a opakuji si známé údaje...
Chodíme po rozpáleném písku, okolo nás je poušť. Kolem pyramid je rušno, myslím že žádný turista si nenechá jeden z nejstarších divů uniknout. Jsou to právě turisté, kteří mě ruší. Tak ráda bych tu byla jen v tichu a bez časových limitů k odjezdu autobusu.
Snažím se fotit, ale žádný obrázek nedokáže popsat pocity... ty mi zůstanou a jsou kouzelné...
Pyramidy - něco tajuplného, strach nahánějícího a zároveň krásného....
Jdeme se podívat na Sfingu - je menší než jsem myslela a hodně poničená časem. Náš průvodce nám vysvětluje, že Sfinga byla postavena z kamene, který byl "druhé jakosti" - proto tak rychle
(s ohledem na pyramidy) chátrá. Prý bylo snadnější vytesat z kamene obrovskou sochu než jej odvážet...
Oběd v Káhiře - usedáme ke stolu luxusní restaurace a já zvedám hlavu k oknu. Budu obědvat s výhledem na pyramidy. To je víc, než jsem si přála...
Odjíždíme z Káhiry a já téměř celou cestu mlčím a vstřebávám vše, co jsem viděla, vstřebávám všechny své dojmy a pocity a vím, že si je v hlavě budu urovnávat ještě hodně dlouho.
Obrovský a silný zážitek za který moc moc děkuji...
Chci se sem vrátit. Chci se vrátit na delší dobu a poznat toto město trošku lépe....
Tak snad: "Na viděnou, Káhiro!?"
